Povídání

Jak jsme nenaučili jezevčíka norovat

Všechno začalo vlastně  před 28 lety. V lednu, po půl roce, kdy jsme na našeho jezevčíka Lumpa již jen vzpomínali, jsem si řekla, že už smutku bylo dost. Po domluvě s kolegyní, která měla krásného drsnosrstého standardního jezevčíka, jsem si vzala kontakt na chovatele a poslala mu dopis, zda nebude mít na jaře drsnosrstá štěňata na prodej. Rozhodla jsem se totiž využít příležitost matčiných padesátin a štěně jí věnovat. První zádrhel se objevil velice brzy, na jaře by byla k dispozici pouze štěňata dlouhosrstého jezevčíka s odkazem na otce štěňat, který měl v té době fotku na titulní straně časopisu Pes přítel člověka. Hned jsem se do něj zamilovala a promptně změnila objednávku na dlouhosrstého jezevčíka. 9. května jsme tedy s kamarádem, který měl auto, vyrazili do Drhovic pro štěně. Pejsek byl nádherný, ale hodně mladý, tak celou cestu domů v autě proječel a probrečel steskem po mamince a sourozencích. Dodnes nevím, jak jsme to mohli zvládnout, obzvlášť řidič, ale asi jsme měli jako mladí dobré nervy.

Dárek mámě způsobil nejdříve šok a pak obrovskou radost. Jak jsme si užívali během Filipova (jeho pravé jméno, Kloto z Plešného jezera, jsme s úspěchem okamžitě zapomněli)  útlého dětství, kdy se naši 14 dnů nevyspali (pes do postele nesmí za žádnou cenu), aby za tři měsíce poté, od dovolené na Šumavě, právě do té postele nastěhoval už nastálo, jak jsme nosili první 2 měsíce Filipa do práce a další příhody, to je vyprávění na celou knížku.

Filip rostl a vyrůstal z něj krásný pes. Tehdy nám zkušenější pejskaři poradili, že pes musí jít na svod, chodit na výstavy a především udělat zkoušky, aby mohl být chovný. Rodina už byla celá tak zpracovaná, že se otec přihlásil k myslivcům, aby Filip mohl dělat zkoušky. Po známých jsme sháněli klec na kočku a kočku na nácvik ostrosti a přihlásili se s Filipem na nácvik norování na noře v Hostivaři.  V té době ještě žádní ochránci přírody neprotestovali, takže jediné norování, které se v té době nacvičovalo bylo norování kontaktní. Věřili jsme, že to v Filipovi někde dříme, protože jeho otec se pyšnil mimo jiné i titulem norník.  Když jsme přišli na noru, Filip si očichal lišku v truhlíku a brzy pochopil, že na to divné smrduté zvíře uvnitř té dřevěné krabice má štěkat, aby dostal nějakou odměnku. S norou to bylo horší, do té ošklivé černé díry, která páchla po tom divném zvířeti, vlézt naprosto rezolutně odmítal. Tak jsme zkusili dovést  ho alespoň na krajíček nory s otevřenými poklopy. Naše duše úplatná to za piškotek, sice nerada, ale absolvovala. Rozloučili jsme se s normistrem s tím, že to nebude vůbec lehké, ale příště zkusíme lišku v kotli za mřížkou. Další týden už Filip štěkal na lišku v truhlíku bez jakéhokoliv zaváhání a byly piškotky. Prošel i prázdnou otevřenou noru k prvnímu kotli a byly další piškotky. Ale potom normistr zavřel lišku do prvního kotle a Filipa jsme zkusili poslat do nory za ní. To jsme se ovšem přepočítali, Filip roztáhl přední nožičky, že do té hnusné smrduté tmy, kde na něj čeká to divné páchnoucí zvíře, ani za žádnou mlsku nepůjde. A bylo vymalováno. Normistr musel otevřít poklopy a milého Filipa jsme na vodítku dovedli až do prvního kotle před mřížku. Tam jsme mu sundali obojek a normistr zavřel poklopy. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla standardního jezevčíka velice slušné velikosti tak rychle pozpátku opustit noru. Měli jsme dojem, že ještě poslední poklop nedopadl a Filip byl venku. Už to vypadalo, že tohle prohrajeme. Normistr se rozhodl zkusit to znovu, že ten pes je příliš krásný na to, aby skončil kvůli neabsolvování nory. Filip už také pochopil, že jde do tuhého, tak přehodnotil svá stanoviska k noře a lišce a rozhodl se s vidinou slíbené odměnky, kterou byla půlka grilovaného kuřete, že v té tmě to nějak vydrží. Filipa jsme zase odvedli do prvního kotle, kde se liška snažila prohlédnout si škvírami v mřížce toho divného exota, co naprosto odmítal s ní hodit nějakou řeč.

Filip zůstal v kotli, poklopy zapadly a bylo ticho. A to ticho trvalo. Najednou se z kotle ozvalo řádné vrčení a prskání a všichni jsme se zaradovali. I normistr usoudil, že Filip konečně zabral a vzpomněl si, že je jezevčík a jezevčík loví lišky. Po chvíli zdvihl normistr poklop kotle s tím, že pes je nažhavený, tak zkusíme vyndat mřížku. V tu chvíli ztuhl jako solný sloup. V kotli ležel se založenými předními pacičkami a hlavou cca 10 cm od mřížky Filip, zadní nožičky hozené jako slečinka bokem v ústí nory a s rozesmátou tlamičkou od ucha k uchu. V druhé půlce kotle rozběsněná liška vydávala děsivé zvuky a rvala mřížku, aby se dostala na toho hrozného zmetka, co se jí vyloženě smál do obličeje. Tehdy jsme pochopili, že jezevčík je také jen člověk, který ví, že s hrubou silou násilím nic nezmůže.

Tímto pokusem skončilo naše norování, již tehdy, před 27 lety, naprosto bezkontaktní, protože za týden se Filip zúčastnil jarního svodu a zřejmě tam dostal i přes očkování psinku a poté z důvodu špatného léčení i její recidivu. Po uzdravení už musel zapomenout na jakoukoli práci ať již v noře nebo na povrchu a věřím, že obzvlášť na tu černou díru s podivným smrdutým zvířetem zapomněl velice rychle a rád a že po celých 12 let jeho života mu norování ani výstavy nechyběly.